V posledních měsících války školu na náměstí zabrali němečtí vojáci, a tak se žáci a žákyně učili různě – v jiných budovách, nebo i doma. Nahlédněme do té doby díky vyprávění tří místních pamětníků.
Oldřich Schreiber (1932) si vybavuje, že vojáci ubytovaní ve škole chodili na cvičiště ke Kolovratům a s některými kluky je chodili zdálky pozorovat: „Oni pochodovali a zpívali… A tam je honili v polích, plazili se… a když se voják nadzved´nebo se špatně plazil, tak na něj šlápli.“ Střílet vojáci chodili do bývalého lomu na Fabiáně. Děti se v obecné škole i na měšťance dělily do dívčích a chlapeckých tříd. Třída pana Schreibera se tenkrát učila na Staré radnici v prostorách dnešního Informačního centra a pak v současné budově základní umělecké školy. Tenkrát tam sídlila tzv. pokračovací (učňovská) škola. Chodili do druhého patra a jak přiznává, prováděli lecjaké kousky.
Zdeňka Zouzalová (1938) navštěvovala ve školním roce 1944/1945 první třídu. Také ona si vybavuje, že se stěhovali do prostor dnešní ZUŠ. „My jsme se ještě učili německy, ale když jsme neuměli psát, tak nám slova jen říkali a kreslili,“ vzpomíná paní Zouzalová. Uměli pak německy základní slovíčka, názvy měsíců a počítat do deseti. Od září 1945 se pak děti už učily rusky, jak upozorňuje Karel Ťukal (1937). Že byla doba rychlá a pedagogové museli reagovat na změny, dokládá i další vzpomínka Zdeňky Zouzalové: V pololetí měli tehdejší prvňáčci německé vysvědčení s velkou jedničkou a v červnu bylo s více známkami v češtině. „To už opravdu stihli, to byli nějací nadšenci. Na takovém mizerném papíře, ale bylo to české vysvědčení…“ Oceňuje dnes pamětnice.
Tehdejší žák druhé třídy chlapecké obecné školy Karel Ťukal vzpomíná, že svého tehdejšího pana učitele vlastně ani neznal. Do školy (dnešní ZUŠ) si chodili pro zadání domácí práce: „Myslím, že to byl čtrnáctidenní termín. Přišli jsme si nahoru do učebny, kde nám pan učitel Jirků rozdal úkoly. Byly velmi jednoduché.“ Většinou šlo o přepisování textu z čítanky. Němčině, kterou měli oficiálně mít, ani počtům se tehdy nevěnovali. Rodina pana Ťukala tenkrát bydlela pod Marvánkem a maminka, vystudovaná učitelka, si vzala skupinku šesti, sedmi druháků na starost. „Sem tam jsme si u nás doma s kamarády sedli a nějaké ty úkoly se udělaly,“ směje se pan Ťukal. „Studovali jsme dálkově, nebo večerně, tak jak to i dnes žáci mají,“ připomíná souvislost s dneškem a opatřeními proti koronavirové nákaze.
Po prázdninách, kdy dali místní řemeslníci školu po pobytu vojenské posádky do pořádku, se žáci a žákyně vrátili zpátky do lavic.
Renata Skalošová, Muzeum Říčany
Jsem mentorka metody badatelsky orientovaného vyučování ( BOV). Ráda učím venku, kde můžeme zkoumat přírodu v souvislostech. Zaměřuju se při vzdělávání žáků i pedagogů na aktuální témata – například klimatickou změnu. Působím také jako učitelka přírodopisu v ZŠ. Podílím se na přípravě nových RVP pro přírodopis.
Lektorka workshopů Jak učit badatelsky o přírodě, Učíme pro reálný život
Autorka publikací Společně ze školy do přírody, Říčanský uličník
